O mně

Přála bych si, abychom mohli žít to, co skutečně jsme. Znali sami sebe a vědomě pracovali se svými dary, které jsme dostali.

Vyrůstala jsem v překrásné krajině jižní Moravy. V krajině, kde se stále ctí staré tradice a jež promlouvá řečí předků.

Vždy mě zajímalo, kdo vlastně jsem, jaké jsou mé hranice, schopnosti a možnosti. Vnímala jsem potenciál v druhých a všímala si, že nás často brzdí strach, který nám nedovolí se projevit. Možná proto jsem vystudovala pedagogiku, abych pomáhala lidem najít svůj potenciál a naučit se s ním pracovat.

Prošla jsem mnoha zaměstnáními, nikde nevydržela dlouho a stále se ptala sama sebe, zda tohle je ten “život“. Práce a práce… Kde je ta radost z konání? Z kreativity? Vnitřně jsem cítila, že život má přece ještě jinou hloubku, že má i jiné kvality. Zároveň jsem byla prací velmi vyčerpaná, pracovala na maximum a šla hodně přes své hranice. Kolaps na sebe nedal dlouho čekat. Začala jsem si také všímat toho, že otázky, které řeším já, řeší také moje maminka a předtím její maminka. Nějak jsem cítila, že je moje klubíčko zamotané a já chtěla najít ten druhý konec.

A tak jsem hledala…

Načetla mnoho knih, které mě inspirovaly, navštívila nespočet seminářů, a cítila, že to zamotané klubíčko se pomalu rozmotává. Zjistila jsem, že moje ženská energie má jiné kvality. Že jsem proměnlivá, a ne vždy stejně produktivní. Už jsem tolik nebojovala sama proti sobě, už jsem si nevyčítala mnoho věcí. Už jsem si dokázala představit, že můžu cítit věci jinak, že můj vnitřní barometr tiká správně a můžu ho poslouchat. Že moje tělo ví, kdy si má odpočinout.

Vpíjela jsem se hlouběji a hlouběji do poznání ženské energie a více a více oloupávala slupky cibule a očekávání druhých, které jsem jako malá získala. Začala jsem se více uvolňovat do mé přirozenosti.

V roce 2014 jsem slyšela volání – volání Bohyně – jakožto ženského archetypu. Cítila jsem, že jsem připravená prozkoumat moje ženství a jeho dary ještě více do hloubky. Mnoho představ o mně samotné se změnilo, naplakala jsem mnoho slzí, které smyly smutky a rány. Objevila jsem krásu toho býti ženou. Dokážu se nacítit na věci, jít v proudu dění a cítit mé tělo. Spojit se více s přírodou a ukotvit se tak ve světě. Už nelítám životem jak letadlo. Objevila jsem krásu rituálů a hloubku oslav života.

Padla jsem taky několikrát na dno. V roce 2015 mě osud nasměroval na úplně jinou cestu, než jsem měla namířeno. Nekontrolovaný proces vnitřní změny začal. Nebylo to lehké období. Proces byl velmi bolestivý. Ztratila jsem víru v život a také radost. Všechny moje falešné představy o mě se rozplynuly. Pomalu od základu jsem musela vystavět mé nové já. Zjistila jsem, že i když okolo mě nikdo není, já se můžu vždy opřít o sebe.

S odstupem času vnímám tento bolestivý proces, tak jako všechy moje “pády” jako dary, které mi pomohly stát se tím, kým skutečně jsem. A ne tím, kým bych měla být.